"zadek" po francouzsky

Já jsem teda nepředpokládala, že sem už napíšu, ale stala se taková (nejedna) věc, která mě donutila se přeci jen znovu přihlásit, dát si nožku v puntíkovaných papučkách z Primarku (jednoeuro) na stůl, pustit si Mumfordy prokládaný Beach house a pustit se do toho.

Odjezd z Berlína se nesl v duchu Martini, koláčků, Anežky, Mirky, Katky a Tomíka, posledního piva s některýma drahýma z mého půlročního pobytu tam na západě, stresu, úklidu, nemocné Katky, nostalgie, těšení se domů, opět stresu, málo místa v pokojíčku, ale zároveň krásných posledních tří dnů, kdy se pro mě otočila ta parta z Česka...

Koncert ve filharmonii se děsně vydařil, ale bylo to hrozně rychle vorbei, ještěže se připojil k nám na pivo můj oblíbený pár ze Švýcarska a Lucemburska, protože pak ten závěrečný večírek byl ještě mnohem lepší (i tequily jsme si dali!!), mně pořád se chtělo trošku brečet, že ten orchestr byl to nejlepší, co mě tu v Berlíně potkalo... Jen našemu dirigentovi, blonďatému Antonovi, jsem se neodvážila naživo říct, jak ho šíleně miluju :-))) pak jsem mu ale napsala email, že mě velice těšilo u nich hrát, a on mi odpověděl (něco ve smyslu, že flétnistky byly velice SÜS), což jsem si řekla, že bych mohla brát jako erasmácký románek, když už jsem žádný jiný pořádný neprožila (dammit).

Zkoušky jsem dala všechny.
Ano!!!!
(I tu děsně těžkou, na kterou jsem se učila týden v kuse a německy).

Opět jsem si ověřila, že Slovenka Verunka je nejhodnější a nejobětavější člověk, kterého jsem tu potkala.. to když jsem zběsile vyřizovala všechny poslední věci před odjezdem, skládala se, že to nestihnu, a ona za mě polovinu věci udělala a ještě mi chtěla nechat svůj lístek na Berlinale, na který jsme se nakonec fištrónsky dostaly všechny (hezky po česku načerno) a ještě mi dala na rozloučenou (stejně jako Alberto a Lovi) dopisek a dáreček.

No ale k věci. Teď o víkendu to byla trojka Francouzek Lovina - Helen - Laura, které s námi bydlely na kolejích... A byl to tak krásný víkend, že jsem si říkala, že přeci jen ten Erasmus k něčemu byl :-) Prahu jsem prožívala celé čtyři dny z pohledu turisty, opět se do ní zamilovala, stejně jako do těchto mimořádně sympatických holek, které si nikdy nestěžují, jsou vždy krásné, hodné a štědré. Měla jsem si jet vyřídit ještě pár věcí do Berloše., ale tam se mi mimořádně nechtělo (říkám si, kdy přijde nostalgie, ale mám takový pocit, že nikdy..), tak jsem to zašmelila tak, abych tam nemusela..



A na adrese U Průhonu 44 mi bylo dobře tak, jak už mi dlouho nebylo.. Třeba přidám později pár fotek, protože tolik velkých a skvělých fotografů a fotoaparátů se snad ještě dohromady nesešlo (a tady už vlastně jednu máme:). A prý bude i film, říkal náš skvělý kameraman z Novy Martin Bartkovský! :-)

tscharrna? čarná,doch!

Vyspání na normální matračce nestačilo. Záda mě teď tak potrápily (trápí), že už se nemůžu dočkat do ČR na toho lékaře. V zájmu ušetřit si peníze a hlavně nepodstupovat neuvěřitelně složitou proceduru "zapsání se u doktora" jsem si jako domácí léčbu nasadila SCHMERZGEL. Píšu to s velký, protože je to teď můj největší kamarád. Divím se, že jsem si ho nekoupila dřív, když mě přece pořád něco bolí... (První tři dny, co jsem si ho koupila, jsem se dusila smíchy, když jsem si vzpomněla, jak se ten krém jmenuje - ti Němci prostě ví, jak věci pojmenovat tím správným jménem. Udeřit hřebíček na hlavičku.)

To, že jsem začala psát hned o mých bolestech, je prostě typický. Docela to ovlivnilo všechny moje poslední dny. Bohužel trochu i soustředění s orchestrem. Které bylo mimochodem ale jinak hodně sympatický. Ne tak jak jsem si možná představovala, vlastně úplně jinak, ale stejně super. Kromě migrén v sobotu po celodenním hraním (do 23 hodin večer!!!!) mě taky štvala němčina, protože jsem ji tam uměla ze všech nejmíň (tak jako většina to jsou Němci, žejo..:). Ale myslím, že kdybych se pořád tak na to nesoustředila, tak jsem mohla být úplně v klidu, ale člověk si na tom soustředění nemůže pomoct, žejo.. :)
Odjeli jsme hned v pátek odpoledne dvě hodiny na sever od Berlína a já jsem si našla, že budeme hodinu autem od moře. Hodinu. Moře. Představovala jsem si, že v noci se po zkoušce seberem a zajedem se na něj podívat. Moře jsme neviděli, zato jsme dělali spoustu jinejch wunderschön věcí.

Naučila jsem moje tři kamarády při výletu na nedaleký kopec s hradem zpívat "A já taká čarná". Francouz Louis k tomu vymyslel i třetí hlas, protože je to profesionál, a jeli jsme. Lidi vylejzali ze dveři po celé vesnici, pak jsme přešli na písničky z Taize, pak na Beatles, pak na vánoční a skončili ..zpátky u aja taka tscharrna, jak mi to pak hezky napsala Němka Felicitas, že si není jistá, jak se to píše.
Ve tři ráno jsme si odemčely s Estelle obří zkušební místnost, kde bylo nástrojů jak pro armádu (je nás v orchestru 63) a jeden klavír, na který jsem hrála a Estelle tancovala.
Stihla jsem za půl hodiny napsat referát.
Po cestě na soustředění vlakem a autobusama jsem rafinovaně vytáhla víno, že jako jedéém, začíná soustřeďkoo, ale nikomu se do toho ve čtyři odpoledne moc nechtělo, tak jsme se s Italkou Laurou hezky přiopily samy a cestu si nejvíc užily.
A jeden večer jsme zkejsli v jednom pokoji, kde jsme probírali děsně zajímavý věci (bohužel už nevím jaký, ale týkaly se světa a tak a byli jsme hrozně ušlechtilí) a pak tancovali na Call me maybe a Boba Marleyho, i stydlivej Louis.
No a pak domů, bez počítače, protože se mi rozbila nabíječka... Referát jsem ale jakž takž zvládla i tak, horší pak bylo si někde tu novou nabíječku sehnat. Tak jako sorry, ale já to beru jako zlomyslnost od té techniky, že se mi měsíc před nákupem novýho notebooku pokazí nabíječka, abych si musela kupovat za třicet euro novou, načež se mi dva dny na to pokazí iPod a ztratí nabíječka na telefon. V tom někdo musí mít prsty, takhle by to nešlo.

Teďkonc se nebavíme s Martinem Krepindlem. Zatím moc nevím jakej to má vyšší smysl, ale určitě ano, když říká Martin.
Jinýho Martina, Fendrycha, jsem si pokusila přidat do přátel na FB. Takovej ten trapnej pocit, že vám to někdo nechce potvrdit, schválně. Psala jsem si s ním dvakrát asi mejl, že čtu jeho knížku a že Zeman je blbec a teď jsem ho - za to ale může ta migréna, přísahám - požádala o přátelství. Budu vás informovat, jak to vypadá s naším přátelstvím.
Byl by to můj 555tý přítel, což by možná zasloužilo nějakou odměnu. Počet 555 jsem už měla dřív, ale zrovna když jsem to nadšeně sdělovala Klárce, že mám takový pěkný číslo...tak si mě NĚKDO, nějaký zrádce, smazal. Přátelství je pomíjivé, děti, někdo mi to, zkrátka a dobře, to číslo nepřál.

Jdu se na ty volby vyspat. Ale prý se nemáme bát, psal mi fendrych.

"nebojte se, zeman nikdy nevyhraje, nikdy úplně...

mf"

lesk na rty pro Karla

Tak dlouho jsem tu nebyla, že jsem si chvilku nemohla vzpomenout, jak se ten můj blog vlastně jmenuje.

Ahoj!

Na poslední den májského kalendáře jsem odjela směrem na Prahu a následně Brno. Tam mě ve dvě ráno přivítaly tři nejhezčí holky z Brna a postupně během dvou týdnů, co jsem tam byla, i všichni moji drazí ostatní.. Kdybych chtěla mít chvilku literární sloh, tak bych napsala, že to v ČR uteklo jako voda a že jsem hned zpátky musela do Berlína. Jenže ono to rychle jako voda neuteklo (mně teď plyne čas hrozně pomalu, jsem si všimla), ale stejně bych v Brně ještě klidně zůstala, sem se mi teda vůůbec nechtělo.
Ale ono to je tady vlastně docela dost dobrý, jsem zjistila!
Nebudu psát pro jistotu všechny novinky, protože bych upsala, ale řeknu vám, jak jsme dneska volily...

My tři Češky, co spolu bydlíme ve Schlachtensee.

Den předtím měla Peťa oslavu narozenin. Bylo to trapný trošku, protože jsem nevěděla, že má narozeniny, myslela jsem si, že jenom tak upekla cheesecake a spoustu dobrot...
Ale vlastně to trapný nebylo vůbec, ve srovnání s mým divným tělem v těch černých hadrech, co jsem měla na sobě. Ale ty čepičky, cheesecake a holky byly výborný!! :)

Ráno jsme se domluvily, že 9:07 nasedáme do busu a jedem na velvyslanectví to tam hodit. V noci před spaním mi naštěstí došlo, že 07 nic nejede a že to v sobotu jezdí až 9:18. Můj ospalej mozek ještě ale vymyslel, že pokud nechci vstávat ještě v nekřesťanštější hodinu než bylo původně domluveno (a jet tímpádem dřívějším busem), tak holkám o tom musím říct až těsně před tím.
Já nevím jak vy, ale já si ráno vážím každé, ale opravdu každé minuty, kterou můžu navíc strávit v posteli.

Všechno hezky vyšlo podle mého plánu a my jely až 9:18. Nebyl to ale jediný úspěch mého dne. Opravdu se mi podařilo ten lístek do té krabičky hodit!! Byly jsme na to nádherně nastrojený, já si půjčila dokonce i Petin lesk, Káťa si na to vzala dvoje punčocháče, celý natěšený jsme vstoupily do volební místnosti..... Nebyl tam ale NIKDE prostor, aby si člověk odložil kabát!!! Slečny v komisi tak bohužel neměly šanci ocenit naši ranní přípravu, ale mám tušení, že těm třem totálně znuděným ženskejm by to stejně bylo úplně jedno.

Já si potom ještě zašla s Peťou na kafe za odměnu a vedla s ní spoustu zajímavých řečí, stejně jako po cestě a taky na krátké procházce od jezera k našim kolejím. Co člověk nedokáže za inteligentní debaty s prázdným žaludkem... Potom jsem dokonce (ještě pořád hladná) taky zvládla uklidit pokojíček a zajít si konečně nakoupit. Ve čtyři jsem se po krátkém hraním na flétnu (jo a jedem příští víkend na soustřeďko se orchestrem, jupí) vypravila zase k Peti, tentokrát se šampaňským na případnou výhru.
A protože bylo (podle nás) co slavit, tak jsme se taky docela opily. Ale to jenom proto, že tam bylo tolik bublinek a protože Peťa měla v pokoji přetopeno.
Já se pak ještě dokopala do města na sraz se Slovenkou Verčou, po cestě potkala Lovínu a pořád mluvila o hloupostech (ona je prostě tak lieb a  tak strašně milá, že má člověk pořád pocit, že se musí chovat na jedničku!)...S Veru jsem zašla do stejného kafe Balzac jako ráno, tentokrát na ně ale vyzrála a NIC si nedala. Verča vyjádřila soucit, že mě bolí hlava a k potěšení mého hypochondrického já dala najevo obavy, jestli to není vážnější a jestli bych s tím něco neměla dělat, když se mi z těch zad blbě dokrvuje hlava a pak se mi točí. Vítězoslavně jsem jí odpověděla, že ale nejsem pojištěná, takže to budu řešit až dojedu domů. Léčba až doma. Ve skutečnosti (moje realistické já) snad bude stačit jedna noc na normální matračce.
Já vím, že vás moje zdravotnický problémy nezajímají. Naštěstí moji sestru Báru vždycky, že?:)

Pak jsme se vydaly do Českýho centra (zas tam jak ráno, jen vchod o dva metry doprava), tentokrát na koncert (atednevimjaksetopise) Priesnitzu, Vorlesung Rudiše (nevím jak to udělal, ale vypadal asi o sto procent berlínštěji, než jak si ho pamatuju z Podnebí) a výstavu Nebela.
Věděli jste, že Nebel je pozadu Leben?
Bylo to ganz lieb.
Akorát mě z těch basů ta hlava bolela víc. Hihi.
A večer jsem se skámošila s Erikem T., tak snad budu konečně v obraze. 

merry and tired

Můj počítač vrčí jako kočička.
Nový si prý koupím po Novém roce. Řekla Bětka a její šetřící schopnosti.

Možná jsem to už zmínila, ale čtu tu M.Fendrycha - Jako pták na drátě. Teď třeba ráno u snídaně. Vždycky pak mám taky strašnou chuť začít psát. Jsem z té knížky absolutně, ale absolutně nadšená. Myslím, že mi zrovna tady a zrovna mně strašně sedla. Dokáže úplně všechno - mě rozesmát (nahlas), rozbrečet (potichu - píše totiž taky o smrti svých rodičů, ale dnes mě třeba vzalo jen to, jak popisoval výstup na zasněženou horu v Roháčích..), no prostě krása. Dokonce jsem Fendrychovi musela napsat, a ten mi, světe div se, do rána odepsal! Je mu už skoro 60 a ty události, který popisuje, jsou sice víc jak 15 let starý, ale podle mě až děsivě aktuální. A mimo jiné si myslím, že bejt politikem musí být fakt hrozný.

Už jsem asi měsíc pořádně necvičila na flétnu. Chystám se na to dnes, ale jsem velice unavená a lína, protože jsem včera cítila povinnost jít s Irene a dvěmi dalšími slečnami na slíbené 'clubbing', což jsem hrdinně provedla hned po celodenním nakupování dárků a návštěvě Zen buddhistische Zentrum (o tom později), nonstop, s nakupovacím baťůžkem na zádech, lehkou migrénou a na začátku lehce otrávenou náladou z neustálého čekání na ty pos*raný esbány a vrátila se prosimpěkně o půl sedmé ráno, a to jsem za celý večer měla jediný pivo a odešly jsme z klubu ve 4. Přesně proto to tady v tom Berlíně tak nerada dělám, tohle fakt nemám zapotřebí.
Nebo jo?

No a tu Buddhistische Zentrum. Vlastně to není tak 'zajímavý'. Spíš ty věci okolo. Že navštěvuju jeden seminář o multireligiózním Berlíně, na kterým jsem se seznámila se skvělou a hrozně hodnou Švýcarku, Marie, kterou jsem měla ráda na první pohled, hned od chvíle, kdy jsem se jí poprvé zeptala, jestli ten lehký kroužek kolem její paže je tetování. Tak jsem jí ukázala svoje kolečko a bylo to, jsme kámošky. Vzala mě na skvělé představení do jednoho mini divadýlka na Rosenthaler Platz, kde to bylo zapadlý sněhem, všude ty berlínský barevný žárovečky, hip style jak prase, ale tím milým směrem - a mohl za to i hezký barman, který měl málo sladký Glühwein a pil český pivo.
No a ta návštěva Budd.centra byla zajímavá nejen kvůli dvouhodinové meditace, kterou jsme všichni absolvovali (já teda trochu podváděla - "své myšlenky jsem nenechávala protékat", nýbrž jsem přemýšlela o všem možným), potom jsme slyšeli jejich zpěv a to bylo na tom nejhezčí, pak jsem Marii při obří večeři říkala o Taize a pak jsme dostali zmrzku. Bezva, no ne! Mám v tomto semináři děsně sympatický spolužáky, s některými jsme se sblížili  nejen díky společnému referátu o buddhismu, jehož část jsem se rozhodla udělat jako reportáž z návštěvy nejstaršího evropskýho budd.chrámu v Berlíně, vzala si diktafon jako velká novinářka a pak děckám pouštěla kousky rozhovoru s mnichem ze Srí lanky a mezi tím vyprávěla svoje zážitky z té návštěvy a jabkovýho dortu, který jsme pak dostali (asi za odměnu, něco jako nirvána) a byla jsem trochu vtipná, no a pak za mnou děcka chodili a říkali, jak to bylo super, a já jsem se cítila fakt dobře, protože to byl můj první referát v němčině a i když se mi třásly nervozitou ruce, tak už je to vorbei :-)

A včera mi Lovína říkala, že by se chtěla odstěhovat ze Schlachtensee (echt, říkám???:) a prý jestli bych s ní nechtěla příští semestr bydlet ve WG, no a mně bylo fakt líto, že musím zpátky za váma do ČR a že opustím všechno, co jsem si tu začala.
Ale je mi to líto jen tak na 50 procent.
Byla jsem v Praze a v Brně a bylo to absolutně skvělý a já se občas cítila ..no trochu besonders, když mám ty zkušenosti z toho Berlína, že jo! :)
A pak tu byla Marunka a zase se mi potvrdilo, že holky Oujezdský jsou fakt děsně hodný a fajn a hlavně byla fakt sranda, taková ta puberťácká.

Dělá mi starosti bakalářka. Nechci svoje hudební téma, ale nemůžu se rozhodnout, o čem jiným bych psala, je toho děsně moc. A já nikdy bakalářku nepsala, tak jak se mám doprčic rozhodnout :)

Ale budou Vánoce! Možná je letos strávíme s Gakim, klukem z Japonska, co má rodinu přes půl zeměkoule, tak jsem ho pozvala ke štědrovečernímu stolu a následně ho vystrašila všemi možnými problémy, které vlastně mohou nastat (jako že třeba nebude rozumět a tak), tak uvidíme, jak to dopadne.

Merry merry, děcka!!

Česko v Berlíně

Při čekání na skajpování s Bárou jsem si vyřídila mnoho důležitých věcí.
Například jsem si spočítala (mimochodem, přihlášení na všechny moje účty mi trvalo asi půl hodiny - když během měsíce v cizí zemi jste nuceni si zařídit asi milion nových přihlašovacích jmen a hesel a účtů a blabla, tak se vám pak lehce může stát, že zapomenete nejenom málem jak se vlastně jmenujete, ale taky třeba pin na českou simku, kterou používáte už asi deset let. Jo, takže proto mi už dva týdny nefunguje český číslo, možná jste to už zjistili) -  že jestli chci neumřít hlady, koupit něco na Vánoce, dojet na ty Vánoce domů a jen někam oslavit Silvestra, tak už si teď nemůžu ani pípnout (čti - koupit si ty nový boty, který jsem si vybrala v nejlepším obchodě na světě). 
K tomu obchodu - to jsme tak šly v sobotu s Maruškou, která mě přijela navštívit, z jedné výstavy fotek a plánovaly se jít najíst do jednoho vietnamského bufetu... A najednou - boty! Všechny krásný, kožený, zlevněný, vyzkoušela jsem si snad všechny co je tam měly... Všechny jsem chtěla. Stačily by mi ale jen jedny, malinkatý, vážně..
Vietnamskej bufet, doporučenej od Kathariny, byl výbornej! Číšníci milí, rychlí, všude plno lidí - a jídlo by bývalo určitě taky výborný, kdybychom nezapomněli, co znamená 'würzig' a kdybychom rozuměli vietnamsky a tak mohly zjistit, že naše objednávka je vlastně polívka. A vietnamská, představte si to! :) Takže ty nové chutě jsme trochu nezvládly a radši si objednaly mléčný koktejl, aby nám z toho neshořela pusa.
Taky jsme byly v Potsdamu - vlastně docela nudné části Berlína, která ale vlastně už není Berlín, ale samotný městečko, kde nejvýznamnější je obří zámek Sanssouci. A všude plno zahrad, který by určitě byly krásný v létě... ale myslím, že na podzim byly ještě lepší! Minimálně ta atmosféra nás úplně dostala - všude mlha, takovýto krásný depresivní podzimní počasí, na stromech asi pět listů, všude mokro. Procházely jsme se tam asi tři hodinu a probraly záležitosti celé zeměkoule :)

 
 
 

České centrum hledá na příští semestr praktikanty. Tyjo, to je škoda, že v Berlíně nejsem kdovíjak šťastná, jinak by do toho hned šla!!
V tom Č.centru jsme byly s holkama v pátek večer. Utopenci, Dva, Staropramen, všechno zadarmo (tak jak to my češi máme rádi:) a dokonce i náhodné setkání s dvěma brňákama. Milé! Ale na Tramín doveženej Maruškou stejně nic nemá :))

Berlin bleibt bunt. A hlavně na podzim!

Byl tu na návštěvě Martin.

        

A bylo to super! Je to teda už skoro dva týdny... Přivezl marmeládu (už je skoro snězená!), dva rumy (jak by řekl Freiwald - do Berlína odjížděl Krepindl, jeho malej baťůžek a dva obří Tuzemáky. S jejich pomocí se taky mnohem lehčeji seznámil na následující erasmácké párty u nás ve Studentendorf..) a spoustu drbů o Bartkovským. A ještě čokoládu od jeho mámy, která mi fakt bodla.
Navštívili jsme ... no z pamětihodností jsme toho moc nenavštívili. Dneska jsem zjistila, že ten slavnej Checkpoint Charlie není na Potsdamer Platz, kde jsem ho všem návštěvám doposud ukazovala, ale u Fridrichstrasse. (Z toho je aspoň vidět, že v Berlíně je pořád co objevovat). Takže jsme ani Checkpoint Charlie nenavštívili. Zato jsme v pátek stihli výborně se najíst v Transitu, ztratit foťák, neužít si Kastanienalle, protože jsme se nervovali kvůli foťáku, kterej jsme vzápětí našli opět v Tranzitu, dát si dvě piva na Rosenthaler Platz a pobavit se o krávě Lucii Bílé a o tom, že možná vlastně jsme levičáci (teda spíš já, Martin bude živit někdy rodinu :), vypravit se do Schlachtensee a dorazit tam za hodinu a půl, koupit si brambůrky za 3 eura, zmoknout a přijít na tu narozeninovou/erasmáckou párty ke kamarádovi do vedlejšího domku o dvě hodiny později než jsme slíbili, protože jsme mezitím načali ten první rum a spoustu důležitejch témat. V sobotu jsme toho stihli ale ještě mnohem míň. Nebo víc? No Martin prostě viděl jen Berliner Dom, ale zato i s evangelickou bohoslužbou (!!!) a nábřeží Spree, ale chvilku to taky neviděl, protože se nechával vést jako malej od mámy... A pak už jsme se potkali s Lovínou a její kámoškou a dorazili o hodinu později na festival Tempelhof, kde bylo tolik prostoru a skvělé elektrické hudby, že se mi z toho až točila hlava. I přestože jsme s Martinem hodinu tančili na Digitalism s domněním, že to jsou Digitalism, a přitom oni byli v jiným hangáru, i přestože Wankelmut opět nezahrál One day ... přesto to bylo skvělý a taky zčásti kvůli tomu, že tam byla ta obří diskokoule. DOCH. Z celýho víkendu mám kromě všech těchto vzpomínek taky hodně hlášek... Voda uklidňuje, to je hlavní, že, Martine?:)

No ale čas tu teda letí opravdu rychle. Co mi ještě utkvělo...Na pivu s Martinem Jonášem, berlínským reportérem pro ČT, jsem vymyslela spoustu skvělých věcí pro svoji budoucí pracovní kariéru. Jestli jsou v ČT všichni tak milí, vstřícní a inteligentní, tak možná opustím své staré přesvědčení, že všichni lidi z televize jsou namyšlení kariéristi. Dneska jsem kvůli jeho tipu byla zase na tiskovce.A dělala rozhovor německy s vedoucím organizace pro uprchlíky. A dostala dort a kafe. A zase o trochu víc sebedůvěry. A nových německých slovíček. Teď ještě z toho hodinovýho materiálu udělat tu reportáž, hmm...

V sobotu jsem se s Albertem vypravila do PŘÍRODY. Došlo mi při jedné cestě do školy, že mi chybí příroda, fakt zásadně. Chtěla jsem pozvat hodně lidí na spontánní vejpravu za Berlín do lesů a morkých luk a  mezi mrazivé stromy a ptáčky, s trochou slivovice a pevnejma botama.. Pak mi přišlo, že to bude lepší udělat jen s Albertem, v menším měřítku. Vyjeli jsme jen kousíček za Berlín a hned to tam vypadalo jak na vesnici a slepice se producírovaly na silnici a mě pobavily plakáty, které lákaly lidi na pravou práci na statku. A byly tam áleje a traktor a já měla v batůžku obří piknik a vyšli jsme na cestu a já se málem rozbrečela štěstím, když jsem viděla v dálce jen louky a mokrý stromy a ne ohraničenej park domama. A pak to začalo bejt ještě víc morký, protože začalo pršet, my jsme přelezli zákaz a šli si sednout k pod střechu k jezírku a tam jedli ten piknik a bylo to super. Alberto mi pak můj výlet oplatil překvapením - dneska mi ve dvě zavolal, že sraz za půl hodiny na Kochstrasse, že má pro mě překvápko, tak jsem se vykašlala na tu reportáž (to se napíše zítra, kein Problem!) a jela na sraz - a dobře jsem udělala, překvápko byl baloooon a viděla jsem Berlín poprvé z výšky a je to placka a všude bylo slunko a mlha zároveň. Jaja!

Tak... A ještě trocha toho barevného podzimu... Tuhle nádheru mám přímo za domem!

A tuhle nádheru teda ne. Ta je v Kreuzbergu.

muzik in Berlin

Dnes jsem byla na hodine fletny. Byla to takova pekna nahoda - moje ucitelka z intenzivniho kurzu nemciny, ktery jsem mela pred zacatkem skoly, mi pri louceni se zminila, ze pokud by mi to s tim orchestrem nevyslo, ze ma znameho ucitele fletny a ze tam bych si kdyztak mohla zahrat v nejakem kvartetu... Nakonec mi to teda s tim orchestrem vyslo, ale to jsem prave naopak zjistila, ze toho ucitele mozna fakt potrebuju. Hrajeme Schostakoviche (ja nikdy nevim, jak se pise) a mam podezreni, ze Schosti si dal pri psani partu pro fletny takovej quest, ze to cele napise jen z peti not, z tech nejtezsich, uplne nahore. Za tech deset let, co hraju na fletnu, jsem si vytvorila takovy svuj vlastni zpusob drzeni, natisku a hrani. Vsechno je to spatne, ale ja uz to proste jinak neumim. Jenze na Schostiho to prave moc nestaci... Tak jsem si rekla, ze se pokusim ty svoje spatne zvyky odstranit. Prej za 18 euro na hodinu. Pomyslela jsem si, ze vlastne ty spatne zvyky nebyly tak spatne. Byla jsem u Herr Kunzkeho pred hodinu a zase si vyzkousela ten stary znamy pocit, ze neco hrajete a pritom vite, ze to doma byste to zahrali lip, ale ted je tu ten profesor a proc mam tak blbej ton zrovna a proc musim hrat tak, jak on rekne a proc to nemuzu hrat rychleji a podobne. Uplne jsem se zapotila! Ale i presto jsem odchazela s vybornou naladou (a to zrovna bylo uplne nejhorsi pocasi ever, prisaham). Mozna proto, ze mi prijde, ze zacinam chtit v zivote nektere veci delat poradne.

A jeste rano vlastne... to jsme si zahraly s Kackou. Kacka je kocka z Prahy, ktera studuje Politologii, hraje zavodne fotbal, v lete ho hrala diky nejakemu charitativnimu projektu s Africanama, jezdi kazdej druhej tyden za svym klukem a tatou, ze prej by to bez nevydrzeli, ma vlasy dlouhe po zadek a hraje prave taky na fletnu. Privezla si z Prahy noty a navrhla, ze si dame rano v devet sraz v Muzikraum a zahrajem si. Nakonec jsem teda hrala spis na klavir nez na fletnu, aby to bylo zajimavejsi, ale bylo to super! Krasne probuzeni. Zahrajem si mozna na jednom festivalu cinske kultury, jak mi dnes nadsene navrhoval muj spolubydlici z Ciny. Cinani jsou normalne hrozne stydlivi, proto me prekvapilo, kdyz znicehonic pri jidle dodal: 'Ja vzdycky rikam, ze kdo chce na tom festivale hrat, musi se se mnou vyspat.' Zaskocila mi okurka. Pry to byl vtip, ale asi tri vteriny jsem ho nepochopila! Byl to myslim prvni vtip, ktery udelal, a zrovna takovej od rany! :)
No, takze tak.