Vyspání na normální matračce nestačilo. Záda mě teď tak potrápily (trápí), že už se nemůžu dočkat do ČR na toho lékaře. V zájmu ušetřit si peníze a hlavně nepodstupovat neuvěřitelně složitou proceduru "zapsání se u doktora" jsem si jako domácí léčbu nasadila SCHMERZGEL. Píšu to s velký, protože je to teď můj největší kamarád. Divím se, že jsem si ho nekoupila dřív, když mě přece pořád něco bolí... (První tři dny, co jsem si ho koupila, jsem se dusila smíchy, když jsem si vzpomněla, jak se ten krém jmenuje - ti Němci prostě ví, jak věci pojmenovat tím správným jménem. Udeřit hřebíček na hlavičku.)
To, že jsem začala psát hned o mých bolestech, je prostě typický. Docela to ovlivnilo všechny moje poslední dny. Bohužel trochu i soustředění s orchestrem. Které bylo mimochodem ale jinak hodně sympatický. Ne tak jak jsem si možná představovala, vlastně úplně jinak, ale stejně super. Kromě migrén v sobotu po celodenním hraním (do 23 hodin večer!!!!) mě taky štvala němčina, protože jsem ji tam uměla ze všech nejmíň (tak jako většina to jsou Němci, žejo..:). Ale myslím, že kdybych se pořád tak na to nesoustředila, tak jsem mohla být úplně v klidu, ale člověk si na tom soustředění nemůže pomoct, žejo.. :)
Odjeli jsme hned v pátek odpoledne dvě hodiny na sever od Berlína a já jsem si našla, že budeme hodinu autem od moře. Hodinu. Moře. Představovala jsem si, že v noci se po zkoušce seberem a zajedem se na něj podívat. Moře jsme neviděli, zato jsme dělali spoustu jinejch wunderschön věcí.
Naučila jsem moje tři kamarády při výletu na nedaleký kopec s hradem zpívat "A já taká čarná". Francouz Louis k tomu vymyslel i třetí hlas, protože je to profesionál, a jeli jsme. Lidi vylejzali ze dveři po celé vesnici, pak jsme přešli na písničky z Taize, pak na Beatles, pak na vánoční a skončili ..zpátky u aja taka tscharrna, jak mi to pak hezky napsala Němka Felicitas, že si není jistá, jak se to píše.
Ve tři ráno jsme si odemčely s Estelle obří zkušební místnost, kde bylo nástrojů jak pro armádu (je nás v orchestru 63) a jeden klavír, na který jsem hrála a Estelle tancovala.
Stihla jsem za půl hodiny napsat referát.
Po cestě na soustředění vlakem a autobusama jsem rafinovaně vytáhla víno, že jako jedéém, začíná soustřeďkoo, ale nikomu se do toho ve čtyři odpoledne moc nechtělo, tak jsme se s Italkou Laurou hezky přiopily samy a cestu si nejvíc užily.
A jeden večer jsme zkejsli v jednom pokoji, kde jsme probírali děsně zajímavý věci (bohužel už nevím jaký, ale týkaly se světa a tak a byli jsme hrozně ušlechtilí) a pak tancovali na Call me maybe a Boba Marleyho, i stydlivej Louis.
No a pak domů, bez počítače, protože se mi rozbila nabíječka... Referát jsem ale jakž takž zvládla i tak, horší pak bylo si někde tu novou nabíječku sehnat. Tak jako sorry, ale já to beru jako zlomyslnost od té techniky, že se mi měsíc před nákupem novýho notebooku pokazí nabíječka, abych si musela kupovat za třicet euro novou, načež se mi dva dny na to pokazí iPod a ztratí nabíječka na telefon. V tom někdo musí mít prsty, takhle by to nešlo.
Teďkonc se nebavíme s Martinem Krepindlem. Zatím moc nevím jakej to má vyšší smysl, ale určitě ano, když říká Martin.
Jinýho Martina, Fendrycha, jsem si pokusila přidat do přátel na FB. Takovej ten trapnej pocit, že vám to někdo nechce potvrdit, schválně. Psala jsem si s ním dvakrát asi mejl, že čtu jeho knížku a že Zeman je blbec a teď jsem ho - za to ale může ta migréna, přísahám - požádala o přátelství. Budu vás informovat, jak to vypadá s naším přátelstvím.
Byl by to můj 555tý přítel, což by možná zasloužilo nějakou odměnu. Počet 555 jsem už měla dřív, ale zrovna když jsem to nadšeně sdělovala Klárce, že mám takový pěkný číslo...tak si mě NĚKDO, nějaký zrádce, smazal. Přátelství je pomíjivé, děti, někdo mi to, zkrátka a dobře, to číslo nepřál.
Jdu se na ty volby vyspat. Ale prý se nemáme bát, psal mi fendrych.
"nebojte se, zeman nikdy nevyhraje, nikdy úplně...
mf"
Žádné komentáře:
Okomentovat